LKD ct+pa - Chaloupka na ovčí nožce

Za okny nic než déšť, zima a tma – ale tady uvnitř, u starého Caluma v sednici, je příjemně teplo. Skomírající uhlíky ozařují zarudlé tváře skotských horalů, těch několika málo, co tu ještě zbylo, a dovezená ardbegská whisky rozvazuje jazyky. Muži si dnes vypráví o Férii – ne o těch jejích dětech, které žijí mezi lidmi, ale o onom kouzelném místě, na které se dostanou jen vyvolení. Mají toho na srdci hodně – i když dobře vědí, že tady na severu se hranice mezi oběma světy stírají snadněji než dole v nížinách, poslední dobou se tu toho děje možná až nezdravě moc. Něco tu nehraje. Tohle přece nejsou skřítci našich praotců, rozohní se jeden z hromotluků, hází do sebe obsah hrnku a s třesknutím ho staví na stůl. Tohle přece nemá být! Vždyť ty bestie, co se tu rojí… vždyť to jsou stvoření samotného Ďábla!

Z vřesem pokrytých pahorků skotské vysočiny se do Férie vchází snadno – ať už si to přejete nebo ne. Platí to ale samozřejmě i obráceně a místní si už dávno zvykli na to, že se v jejich středu občas objeví dezorientované bytosti, kterým se do lidského světa dvakrát nechtělo. Jenomže… dokud se jedná o gobliny, víly, elfy a sem tam nějakého fauna, kterých se po ostrově – přiznejme si to – toulá habaděj, dá se s tím něco dělat. Jak se sem ale dostal ten zelený podivín, co si hned zabral louži za Macleanovic chalupou? Co ty můry, co v noci rdousí ovce? A jak by se dalo zbavit té ohavné ženštiny, co si za kopcem postavila tu setsakra divnou barabiznu?

Klub dobrodruhů shání někoho, kdo se nebude bát vypořádat se s trochou místní mytologie, případně si rozšířit obzory o trochu té zahraniční. V okolním politickém šílenství by to ostatně mohly být i hezké prázdniny ve Skotsku. A kdyby se něco zvrtlo – no, ve Férii bývá touhle dobou docela hezky.